Když jsem byla malá, tak jsem hodně jezdila na koníčkovi a i na kajaku. Mě tahali rodiče pořád do loděnice. Tatínek byl tělocvikář a velkej sokol, tak mě učil všechny takový věci na tý lodi a i na tom koni. On byl velkej důstojník, tak chtěl, aby jeho holčička taky uměla na tom koni. Na kajaku jsem jezdila už asi od 4 let, to se tak dělá. Nejdřív jsme bydleli v Českých Budějovicích a do Prahy jsme se přestěhovali, když nás vypověděli z bytu a z okresu do čtyryadvaceti hodin. Němci. Tak si babička usmyslela, že nás nechá u ní v tom Slaným. Maminka dělala jen příležitostné brigády, aby nás uživila. Taky si pamatuju, jak jsme vyráběli mýdlo, pivo a taky šlapali zelí. V 45. roce pak pustili tatínka z vězení.

Střední školu jsem dělala uměleckého průmyslu. Tam jsem se naučila to kreslení. Otec nepracoval v duchu lidově demokratické republiky. Jak mohl, když byl celou válku zavřenej. Nemohl mě poučovat, co mám dělat a co ne, a tak jsem se vrhla aspoň na to kreslení a na to tělocvikování. Otec byl zavřenej, protože pomáhal generálovi Klapálkovi odejít do zahraničí a podporovat stát ze zahraničí. On měl nějakou vysílačku v Českých Budějovicích a tam byl i náčelníkem Sokola.

Protože jsem se nemohla dostat na vysokou školu, tak jsem si pak řekla, že budu učit právě děti na kajaku a na lyžích. Měli jsme docela výsledky, byli jsme jeden z lepších klubů ve Středočeským kraji. Naše děti uměly dobře pádlovat a byli jsme vyhlášený jako nejlepší dětské družstvo. Taky jsem dělala projektantku u kreslícího prkna.

Vdala jsem se, měla jsem 2 syny. Jeden je teď ženatej v Německu a jeden až v Brazílii, tam učí taky kanoistiku.

Dělal vysokou ekonomickou a umí několik jazyků, tak občas dělá překladatele z ruštiny do češtiny. To dělal jednou taky na nějakým závodě, když hrála Brazílie s Ruskem mistrovství světa v košíkový. Taky jsem nakreslila to, jak jezdím na tom vozíku. To jsem si natropila právě, když jsem dělala hodně atletiku, tak jsem si pošramotila klouby na nohách, tak musim jezdit na tom vozíku a už nemůžu učit kanoistiku. Ty nohy nechtěj poslouchat, ale já jim dám, co se do nich vejde, protože to je čest být nejlepší ve Středočeským kraji. Ta loděnice pak dostane i nějaké všimný na to, aby se pak mohly koupit zase nějaký kajaky. Ráda kreslím. Člověk musí mít nějakou zábavu, aby se nenudil, a aby se odpoutal od toho všedního života, kterej někdy není moc veselej.

No s kamarádkou jsme si usmyslely, že si musíme udělat nějakou radost ze života a že budeme teda chodit na koníky, a braly jsme tam vnoučata. Jezdili jsme až na Šumavu. Já brala dvě vnučky a kamarádka zase dva vnoučky a s ní jsme prožily 50 let u vody a byly jsme opravdu na život a na smrt.

Na vozíku jsem skoro 10 let. Je to hrozný, ale já se nedám. Nesmím propadat nějakejm chmurám, který k ničemu nejsou. Musím jít pořád dopředu a učit se z neštěstí. Musím jít pořád dopředu a naučit se trošku chodit, protože ty nohy jsou sakramenský. Já měla mimo jiné asi pětkrát mozkovou příhodu, tak říkají, že je to taky z toho, že ten mozek pořádně nepracuje a není schopnej utáhnout tu zátěž fyzickou i psychickou. To musí být člověk pořád na čerstvém vzduchu a ten mozek trochu pošimrat, aby ten mozek pracoval.

Helena (zemřela po těžké nemoci 27.10.2019 ve věku nedožitých 85 let)