Já jsem byla úspěšná atletka. A milovala jsem také kolektivní sporty. Za domem bylo hřiště a tam jsme hráli volejbal do roztrhání těla… Kousek pak byla přehrada, tam jsme chodili plavat. Ale dříve nebyli žádní školitelé na plavání, tak jsme uměli plavat jen na čubičku…

Jmenuji se Marie, narodila jsem se 30. 9. 1933 v Měříně, což je na Českomoravské Vysočině, poblíž Velkého Meziříčí. Moji prarodiče z matčiny strany, byl dědeček mlynář, vlastnil velký mlýn, měli celkem 12 dětí. V té době jako každý se každý musel zabývat nějakou činností. To dětství bylo takové jiné než dneska, protože každý musel už od mala přiložit svoji ručičku nebo ruku k dílu. No, z tatínkovi strany nevím přesně, co dědeček dělal. Vím, že měl nějaké malé hospodářstvíčko, takže zřejmě byl zemědělec. Protože měli to hospodářství malé, tak chodili sloužit ještě k sedlákům, aby si jaksi přivydělali. Tatínek byl z devíti dětí a byly tam dvoje děti, protože maminka tatínkova zemřela a dědeček se znovu oženil a měl tedy další děti. No jinak jsem se narodila, jak jsem říkala v tom Měříně, ale tam jsme dlouho nepobyli. Rodiče se odstěhovali do Zlína, tatínek tam, si otevřel obchůdek s potravinama. Takže tam prodávali, bylo to dost těžké, protože v těch dobách byla dost velká nezaměstnanost, lidé často hledali práci, takže se i v tom obchodě protloukali s odřenýma ušima, bysme dneska řekli. Nějak to prostě přežili. Já jsem měla staršího bratra o čtyři roky. Ten vystudoval vysokou školu, studoval taky v Sovětském Svazu jednu dobu. Já jsem měla dětství, myslím, docela pěkné. Rodiče se nám dost věnovali, záleželo jim hodně na tom, aby ta rodina byla, taková jaksi dobře vytvářená. Aby tam byly ty poměry pěkné. Z dětství si nepamatuji třeba, že by se rodiče nějak hádali, až v tom dospívání. Možná, že to bylo i délkou toho manželství, že docházelo k těm hádkám. Jinak jsem já vychodila Masarykovu pokusnou školu ve Zlíně, pak měšťanku. Právě jsem začala obracet pozornost ke sportu, a začala jsem dělat lehkou atletiku, takže jsem se zúčastnila taky různých sportovních utkání. Závodila jsem za Svit, to byla obuvnická firma, která byla následně po Baťových závodech. Protože to znárodnili, tak to byl obor kůže. V ulici, kde jsem žila, bylo nás asi pět dětí, které jsme se kamarádily a pořádaly jsme různé výpravy – do lesa a do cizích zahrad….., nedaleko jsme měly přehradu, takže jsme se i koupat mohli. Myslím si, že to dětství bylo pro dítě mého věku příjemné. Náboženství mělo v naší rodině dost velké zastoupení, protože jsme byli na Moravě a tam náboženství mělo větší význam, než v Čechách. Takže jsme chodili pravidelně do kostela, účastnili jsme se významných církevních událostí, jako třeba byly – průvod – ne – květnou neděli. Nemůžu si teď vzpomenout na ten název. Takže chodilo se do kostela pravidelně v neděli, když se snídalo a obědvalo, tak maminka pronesla malou modlitbičku, večer jsme se v kleče modlili. Měli jsme křížek nad vchodem do kuchyně, tak tam jsme si klekli a modlili se ty základní modlitby – Otčenáš a Zdrávas Maria.

Chodíte dodnes do kostela?

Ne, ale, já jsem od tohoto typu církve a církevního vyznání odešla. Protože je to pro mě moc bombastické tohleto křesťanské náboženství. Nevidím v tom ten původní záměr toho náboženství, takže mi to nevyhovuje, naprosto. Myslím, …že ten život, … jak se mi utvářel, nebo naznačil mi, že něco je mimo nás, čemu nemůžeme třeba rozumět nebo to nemůžeme prostě racionálním rozumem, pochopit, věřím, že existuje něco nad námi, to nějaké duševno.

Pokud se týkalo, mého sportování, tak jsem byla dosti úspěšná atletka a vlastně ten život se tím utvářel. Protože my jsme měli tréninky dvakrát třikrát v týdnu, jezdilo se na závody sobota neděle. Když šlo potom o to, že jsem vyšla ze školy, v té době bylo běžné se připravovat na to, že budou mít rodinu, že se musí naučit šít, vyšívat, starat se o domácnost, tak maminka mě dala na tak zvanou rodinnou školu pro ženská povolání. Takže jsem chodila tam a mimo to jsem se věnovala sportu.

Mimochodem jsem byla jako dorostenka přebornicí v republice. Ve své hlavní disciplíně, to byl vrh koulí. Taky mohu říct, že jsme byli panu Zátopkovi a paní Zátopkové na svatbě…. náš oddíl ze Zlína. Mám fotografii, kdy tam stojíme v řadě s panem Zátopkem, protože se ve Zlíně dost často vyskytoval.

No …..protože jsem se zamilovala,…tak jsem se vdala… a prostě jsem z toho sportu odešla. Odešla jsem s manželem, který byl také ze Zlína, respektive z Kudlova, jeho tatínek tam byl řídícím na škole. No, tak s tím jsme se vzali. Přestěhovali jsme se do Prahy. V té době, když se vystudovala vysoká škola, tak se dostávaly umístěnky. Manžel vystudoval politickou ekonomii, tak dostal umístěnku na vysokou školou zemědělskou, katedru ekonomie v Praze. No a já jsem, po roce a půl se mi narodilo jedno dítě a po roce a půl druhé dítě. Přestěhovali jsme se i v rámci Prahy, původně jsme bydleli na studentské koleji na Letné. Pak jsem se zajímala, co budu dál dělat, dálkově jsem studovala pedagogickou fakultu speciální pedagogiku. Toto jsem absolvovala, a nějakým způsobem zvládla. A nastoupila jsem do zaměstnání v mateřské škole, no a, jak teď pokračovat. Tam se to láme a rozbíhá. Pak se nám narodil náš syn Petr. Přestěhovali jsme se do Bohnic, bydleli jsme v areálu léčebny v jedné vile, kde předtím bydleli vojenští důstojníci od generála Čepičky. Já jsem byla doma s chlapečkem. Potom jsem byla na operaci, protože mi přestala fungovat jedna ledvina. Nějakou dobu jsem byla doma. Pak jsem nastoupila znovu do školky se speciálním zaměřením – nemocniční mateřská škola na Bulovce. Tam jsem dělala několik let, pak jsem dospěla do důchodového věku, 53 let, protože jsem měla tři děti. Takže jsem v důchodu už šílenou dobu. Já jsem tam přeskočila období. Šla jsem ještě dělat do Kobylis do speciální MŠ. Už mě to zmáhalo, protože dělat celou dobu s malými dětmi, takže jsem odešla a začala jsem si hledat jinou práci.

S manželem jsme se rozvedli po 17 letech manželství, synovi bylo 12 let, Zuzance o pět víc, Hanička byla dospělá. Děti zůstaly bydlet se mnou v bytě.

Práci jsem našla v Národním muzeu, v lapidáriu, které je na Výstavišti. Tam jsem se seznámila s jedním pánem, se kterým jsme se jaksi později i vzali. Děti postupně dospěly, osamostatnily se. Já jsem vyměnila byt za menší a začali jsme s manželem hledat domeček, odstěhovali jsme se do Krušovic. Mezitím jsem chodila na kurzy keramiky, založila jsem si skoro v 70 letech keramickou dílnu (je to teda děsný), založila jsem si živnostenský list a chodily mi tam děti z celého okolí. To trvalo asi deset let, co jsme tam byli. Pak se udály takové prapodivné věci, nevím, jestli se manželovi po psychické stránce něco přihodilo, nebylo to rozpoznatelný, a já odešla z Krušovic beze všeho do Prahy. Náhoda byla v tom, že mi moje dcera Hanička, zajistila v Praze byt, abych měla nějaké zázemí, takže jsem se měla kam vrátit. Hanička mi předtím, než jsem odešla z Krušovic, bohužel zemřela na rakovinu.

A protože jsem odešla z Krušovic, dílnu jsem tam nechala i všecko, tak jsem absolutně změnila teda životní styl, musela jsem, vrátila jsem se čirou náhodou i do lapidária, náhodou tam bylo volné místo, stále jsem hledala, čím bych se zaměstnávala, čím bych jaksi zase ten život si naplnila.

Takže je to takový,… no není to jednoduchý.

Jak hodnotíte současnost, jste spokojená?

Já myslím, že je to dobrý, že jsem si našla činnosti, které mi naplňují ten život. Teď mám pravnoučátka, teda od syna, protože ta druhá dcera je v invalidním důchodu, protože ona má, zřejmě po prababičce z manželovi strany má tu maniodepresivní psychózu. Projevilo se to kolem sedmnáctého roku u ní, jaksi opravdu projevilo, i když předtím takový nějaký drobnosti byly, no ale děti mají problémy různý, takže od té nemám teda děti, je tedy vdaná. No a chodí samozřejmě na injekce pravidelně, každých 14 dní, ale přesto má takový ty propady, že jo, to se jí stává dvakrát do roka. No, je to teďka asi rok a půl, co jí doktor dává ty injekce častěji a bere léky, protože má třeba hlasy, nemůže ve větším množství lidí pobývat. Nějak se s tím naučila za ty roky fungovat, takže ona se věnuje lidem, kteří mají postižení, vozíčkářům. Jí to nějak naplňuje. Jí pomáhá taky to, že je věřící, je teda nějaká ta odnož evangelické církve, která je pro mě přijatelnější, než ta křesťanská církev. Takže má takový svůj způsob života. Dost často bývá u mě, přes týden jednou a neděle trávíme spolu. Nemá děti, protože by to byl problém. Mám od syna dvě vnučky. Těm je už přes 30 let. Ta jedna má dvě děti, bude mít 5 let Emilka a Maxík 2,5. Takže mám čím se zabývat a čemu se věnovat. Já děkuji teda té síle nad námi, že jsem dopadla, jak jsem dopadla, že ještě člověk má údy, které mu pracujou a  choděj a že mu to celkem myslí. Nemám si na co stěžovat.

Ale, fakt je, že taková ta určitá blízkost nějakého člověka stejně schází. To jako si myslím, pokud to jenom trochu jde, že by lidi neměli bez jaksi rozmyslu, já to nemám bez rozmyslu, ale kdybych měla poradit, takže by se neměli jaksi rozvazovat snadno vztahy, které navážou. Zas teda vidím, na těch lidech, kteří setrvávají a vydrží to manželství, přesto že to není jednoduchý, to určitě, takže zase to má jiné kvality, a když ti lidi vydrží tak jako a vypořádají se s tím, je to teda opravdu vzácný, když jsou i spokojený. No ale, myslím si, že to stojí za to, když člověk jaksi věnuje tu svoji inteligenci a úsilí, aby to manželství vydrželo, pokud má teda dobrej základ. Tak já nevim, už jsem tady toho namluvila, že už mě z toho brní hlava.

Marie *1933