Dětství to bylo v Hlavně, tam pocházela moje máti a dědeček a já jsem tam strašně ráda jezdila. Dědeček mi tam postavil houpačku, tam se chodila houpat celá vesnice. Dneska už by dětem houpačka nestačila. No a s manželem jsem se znala už od 14 let, on furt byl samá knížka. Vedl mě k tomu taky. Díky němu jsem nebyla jen taková poletuše vesnická. A babička taky pořád četla ruskou literatura, ruský klasiky. Já četla pořád anglický a babička mě pořád krmila těma ruskýma. A teta tam měla ty koně a statek. Nakonec jsem tam dělala, jak jsme byli nasazovaný do těch táborů všelijakejch. Museli jsme být zaměstnaný nebo vdaný. To byla válka že jo.

Já jsem tam k tetě tehdy jezdila a byla jsem tam jako zemědělská dělnice. Ona měla 4 pomocníky. Byli to Slováci. No a Slovácko se osamostatnilo, tak oni šli domu. A tam zostal takovej obrovskej statek, prosim vás… 4 koně a 28 krav. Tak můj dědeček dělal všechno a jemu bylo přes 60 let. Pak jim to všechno vzali, když my jsme byli v Anglii, ty koně a všechno to se znárodnilo a šlo to všechno do háje. Švagrovi zase zavřeli dílnu s motocykly. To byly hrozný doby… Ale tak člověk nemůže zažít jen krásný věci, to by tady člověk pak chtěl být pořád. Haha… A ještě pak nasazení… To jsme museli mít pracovní knížku a bez toho bysme byli někde v Německu v nějaký fabrice, jak se vyráběly vojenský věci. No a jeden náš spolužák, tak ten tam byl a vybouchla mu puma v ruce, no a hotovo… Hrozný… Nějaká holčina ta byla židovského původu, no ta šla do koncentráku… Ježišmarja, to bylo hrozný. Už se nevrátila. To bylo opravdu hrozný…

Školy zavřený! Jakékoliv. Každý musel mít tu kartu, kde je zaměstnaný, a museli jsme být zaměstnaný od 14 let a hotovo. A když ne, tak šel někam do fabriky do Německa nebo pohraničí, no, nebo do koncentráku, když někdo otevřel ústa. No takže to nebyly žádný slastný časy. No a tak sem tam dělala zemědělskou dělnici, měla jsem na to tu pracovní knížku, a tak jsem tam makala, protrhávala jsem tam tu řípu. Dneska je mi to směšný. Když to vidim, jak to dělaj dneska. Ani jsme neměli boty, nebyly k dostání. Já jsem naštěstí měla takový lyžařský…. No a když jsme někoho lákali, nějakou ženskou, ať nám jde pomoct, tak říká: „Když já nemám boty…“ No a to už bylo ošklivo v říjnu občas, že jo, pršelo a bylo tam bláto, tak to by se bořily…

No a taky jsem byla ve Klubu československých turistů snad 20 let. To jsme chodili každej pátek a 15 km… to bylo šup sem, šup tam.

Oblíbený místo, no, to sem se rozečmárala. To já teď už nemůžu 30 km, tak já si vyrazim, když je hezky, strašně ráda na Letenský sady. Ten výhled na Prahu, to vám je krásnej pohled na tu Prahu a ten Petřín a Mikuláše. To já si tam sednu. Moje promenáda přes celou Letnou. A Stromovka, tam jsem byla křtěná v tom kostelíčku. A na tom náměstíčku, tam jsem chodila do školy do 10 let. Tak tady já to miluju u Matěje a na Babě. Ten pohled na tu Vltavu. To je krásný.

Tam to vidíte uplně krásně na tom obzoru, to vám je panorama nádherný. To ani nejsem zticha, to si musím nahlas říkat. A Stromovka. Tam jezdil koník, asi za kačku nás svezl. A tam koukám vždycky na ten Matějíček, na kostel a ten hřbitov. Tam ráda chodím a vzpomínám. Chodily jsme tam s máti a i s takovou holčičkou. Ta byla z chudobince. Máma ovdověla a vzala si holku. A tam mám zážitek. Když mi bylo 5 let, tak jsme tam šly tou alejí a Hedva povídá – proti nám jeli kotě: „Věruško, to je pan prezident, pozdrav,“ a projel Masaryk. To byl velkej životní zážitek a vždycky se tam nezapomenu teď jít podívat. A já mu řekla: „Ruku líbám,“ haha a uklonila jsem se. To byl vážně celoživotní zážitek. To už ví všechny děti i vnoučata, vždycky musíme jít touhle cestou. Haha…

My jsme s manželem hodně četli. Muž spíš francouzskou a italskou a já anglickou literaturu. K ní jsem měla vždycky strašně blízko. On dělal ve Skloexportu a najednou přišel s tím, asi v 57. roce, že ho delegujou do Anglie. Dětem bylo 3, 6 a 9 let. Oni tam měli smlouvu s tím Anglickem. Byli jsme tam 4 roky. Já jsem tu Anglii tak zbožňovala už od mládí a četla jsem tu literaturu. Děti tam chodili do český školy. Muž měl hodně práce, ale my jsme to celý procestovali. Oni tam manžela zdržovali, chtěli, aby tam zůstal, on tam dělal velký kšefty, to byly velký zásilky, přijel třeba celý vlak nebo loď s tím sklem. Manžel to sklo miloval, musel chodit za Liberec a Jablonec do těch skláren, kde to ti chlapi brousili, a tam byl vzduch a oni to dělali všechno ručně. To dnes už není, já už nikde takový typický nevidím. Oni to pak přestěhovali do Liberce, no, a pak se to znárodnilo.

Ale to bylo báječný v tý Anglii. Ale ty lidi občas. Ty ženský byly takový jako líný, jakože „já jsem Češka a nepromluvím slovo anglicky“. To já naopak, já jsem byla ráda a učila jsem se anglicky. Mě to všechno zajímalo o Anglii. Pak se tam přistěhovali Češi z Jablonce, ty byli bezvadný. On byl v bance. Každou neděli jsme společně vyráželi po Anglii. Moc krásný čtyři roky, to byl opravdu zážitek, taková moje ideální představa. Ty Angličani, co řekli, to bylo, to neexistovalo, aby se něco nesplnilo. To bylo fakt príma, vám povim. Jsme tam mohli zůstat, ale manžel byl zas takovej solida a to řekl, že neudělá, on to považoval za zradu tu emigraci. Tak jsme pak šli zpátky a tady to pak byla hrůza, všechno znárodněný a všecko šlo do háje. Bejvali by chtěli, abysme tam zůstali, ty Angličani z tý anglický firmy. Muž říkal, jednou jsem dostal v Čechách tu pozici, tak je nezklamu. Vrátim se, protože to je levota, to já nedělám. Oni chtěli, aby tam byl v tý jejich společnosti. On dělal velký kšefty a byl takovej solidní. Co se řeklo, to bylo, a žádný zbytečný kecy, to jim sedlo. Toho vizoura si s nima taky rád dal… haha…

No… a vnoučata…. čtyři… to byl opravdu zásadní okamžik. A pravnoučata. Stavíme nějaký stavebnice nebo co. To jsou 3 vnučky a jeden vnuk. To jsou vlastně vnučky a ty mají ty pravnoučata.

Věra (98)