Z otcovy strany jsou tam židovští předci. Ale to se nějak uplatilo. On nebyl v koncentračním táboře proto, že byl žid ale proto, že byl v odboji. I s mým strýcem i dědeček a babičkou. A teta Vlasta, to byla sestra mého otce, ta byla vdaná a bydleli s mužem o kus dál na pozemku… No a ten je udal! Několikrát!Otec dělal v pojišťovně a šel po schodech a proti němu gestapáci a ptali se ho: „Kde pracuje Janiš?“ A on říká: „No v 2. patře.“ Ale teď nevěděl co má dělat. A venku hlídkoval český policista – ale ti také byli konfidenti – tak zrovna nevěděl, ale zeptal se ho jestli neví, co chtějí po Janišovi. „A vy jste kdo?“ „No já jsem Janiš“. Policista říká: Je to anonym, všechno zapřít!“ Tak z toho se nějak dostal. Otec ale poznal, čí je to písmo na udavačském dopise. No a teta Vlasta to ale manželovi řekla, že to otec poznal. Což jí stálo život, protože ten manžel… on jí zabil sekerou.

Jmenuji se Dagmar, narodila jsem se na Moravě 13.3. 1946… ve Vsetíně. Ve Valašském Meziříčí jsem vyrůstala do 15-ti let. Pak jsem odešla na studia do Brna. Abych něco řekla k mému dětství. Můj otec a prarodiče byli v koncentračním táboře. Otec tam byl ve společnosti kněze. I když byl před tím veliký playboy a miláček všech žen, tak se z něho stal bigotní katolík, dost nás s tím uzurpoval a přeháněl to. Mě trvalo dlouho než jsem se z toho osvobodila. Otec měl přirozenou autoritu, ale nikdy na nás nekřičel, nikdy nás samozdřejmě nebil. Stačilo, když otec něco řekl a my jsme poslouchali. Jak toho dosáhl tak já nevím. Možná to bylo tím, že vždycky, když jsme přišli ze školy tak jsme se ptali už v chodbě: ,,Jakou má tatínek náladu !? “ My jsme tomu říkali, že měl většinou špatnou náladu.
Když jsem byla dospělá tak jsem zjistila, že trpěl depresema a našla jsem tam I fotografii v pyžamech tří pánů. Říkali mi, že tatínek dostal tuberkulózu a že byl na léčení, ale pak jsem našla pohlednici a zjistila jsem, že byl na psychiatrii v Brně. Bohužel, jako děti jsme to nevěděli, tenkrát se to tabuizovalo, všechny psychické záležitosti a deprese. Teď tomu rozumím lépe.

I když jsem odešla na studia, tak nás dost nás otec držel zkrátka a říkal. : ,,Dokud ti nebude 18 tak budeš dělat to co chci já.” Pak mi bylo 18. : ,, Dokud studuješ a živím tě, budeš dělat to co chci já.” Pak jsem byla doma, pracovala jsem v uměleckých řemeslech a ve Valašském Meziříčí. Byla tam, nebo dokonce je dodnes gobelínová manufaktura, kde se tkají a váží koberce a tapiserie. Takže to znamenalo. ,,Dokud jsi doma, tak budeš dělat to co chci já.” No a mezitím mi bylo už 23 let a už se mi nechtělo dělat to co chce tatínek, ale nedovedla jsem se vymanit z té autority a chtěla jsem se dostat do Prahy.
Takže to bylo takové účelové manželství, že jsem se vdala, abych šla do  Prahy. Když jsem byla v Praze, tak jsem věděla, že to není ten správný vztah, že to není ten správný typ. Já jsem taková jít na jistoty a to byl dobrodruh, který udělala nějaký projekt, dostal peníze a nechal se ráno vozit taxíkem do Jalty na snídani. Když nic neměl tak já jsem ho živila, řekla jsem si. ,,Tak jako to ne! “Jednou při praní prádla na umyvadle jsem udělala rozhodnutí, že to vlastně nemám zapotřebí, a jak to prádlo bylo suchý, mokrý dala jsem ho do kufru. On zase nebyl přes noc doma a tak jsem mu ten kufr postavila před dveře. On pak na Kampě plakal, klečel, ať se k němu vrátím a křičel, že se jinak zastřelí. Tak jsem řekla.: ,, A tak střílej! “ Otočila jsem se a šla jsem. No tak nezastřelil se, mezitím ještě nevěděl, že má milenku v jiném stavu. No takže de jurest to trvalo asi 16 měsíců tady to podařené manželství. Ale už jsem byla nezávislá tady na tom otci, protože otec řekl: ,,Buď se vrátíš domů, anebo se vdáš.” Tak si říkám, že se radši vdám, I když vím, že to není vůbec ono.
Pak jsem si žila báječným životem, byla jsem v Praze. Sice jsem se stěhovala z ateliéru do ateliéru, protože jsem neměla kde bydlet…to byl jako veliký stres. No ale práci jsem měla zajímavou v těch uměleckých řemeslech. Tady byla manufaktura, kde se dělali dekorační textilie, ubrusy atc. Pak jsem dělala v zahraničním obchodě v propagaci. Jezdila jsem na veletrhy a tak. Pak tam měl přijít takový psychopatický generální ředitel a tak jsem odešla do národního divadla, kde jsem byla hůř placená, ale zas tam byla prima parta.

Na nějakém tom veletrhu jsem se náhodou seznámila s mým mužem, který se mě vždy ptal, na kterém veletrhu budu a jestli bych si ho nevzala. Já jsem říkala, že ne. Protože mám báječný život a vdávat se nechci. No a tak to trvalo 7 let… Pak jsem dostala krizi, byla jsem pitomá. Ve 40-ti jsem měla pocit ujíždějícího vlaku. Tak jsem mu zavolala. ,, Chceš si mě ještě vzít? “ On řekl samozřejmě, že mi to říká už tolik let. A řekla jsem: ,, Tak jo, tak já si tě vezmu.” A bylo to dobré rozhodnutí, protože to byl člověk na úrovni, inteligentní, líbil se mi. Když jsme se seznámili před těmi 7-mi lety, tak jsem se do něj zamilovala, ale nechtěla jsem si ho brát. Po těch 7mi letech to bylo spíše přátelství. Musím říci, že když jsem si ho vzala tak jsem se do něj znova zamilovala.
No a tak jsem s ním cestovala. On byl u americké firmy, takže to bylo prima. Měli jsme ateliér, který pracoval pro výstavy a veletrhy. Tam to bylo takový ležér, protože v létě bylo málo práce, v zimě žádná. Na podzim jsou veletrhy a to jsme dělali ve dne v noci, doslova celé noci a ve 4 ráno jsem jeli třeba z Hanoveru do Frankfurtu. Já mám ráda stres, to mě motivuje, když jsem v časové tísni. No a protože můj muž měl tady hodně obchodních partnerů a líbila se mu tady ta mentalita česká tak říká.: ,, Koupíme si tady v Česku dům a na důchod půjdeme sem. “ Což jsme teda udělali a on se tam velice realizoval, po té kancelářské práci. On byl takový řemeslník, jeho bavilo pracovat se dřevem a elektriku udělal sám a tak. Já jsem ještě pracovala. No a pak do toho přišlo, že dostal leukémii. To bylo velmi těžké období pro mě. Manžel zemřel a já jsem zůstala na tom domě sama.
Pak přišla nemoc sestry, která dostala rakovinu plic a tak jsem zase pečovala o mojí sestru. To bylo pro mě opravdu velice těžké období.
Pak jsem se seznámila s přítelem v Německu. Mu vadilo, že jsem v Praze a že jsem čím dál míň v Německu. Tak jsme se rozešli, ale teď jsou z nás dobří kamarádi a podnikáme spolu různý věci. Pojedeme teď na týden do Berlína, ale už je to jen kamarádství což mě velice vyhovuje.

Co se týče politické situace. Já jsem z opurtinistické rodiny, jednak mého otce vyhodili ze státní služby, protože otec i dědeček byli aktivní v sociálně demokratické straně a ona pak po roce 84 fůzovala s komunistickou stranou. Aniž by se ptali tak pak lidem poslali komunistické průkazky, což můj otec zásadně neakceptoval. Takže na žádné schůze nechodil a nic neplatil. No a ještě navíc měl pod deskou na stole fotografii Pany Marie, protože na nějaký Mariánský svátek se z toho koncentráku dostal a to jim taky vadilo. To byly těžký časy, protože maminka byla s třemi dětmi doma. Takže to jsem prožili. Já jsem se tak zarputila, že jsem nebyla ani v Pionýru a pak bylo ČSM a pak SSM. Tím pádem, že jsem tam nebyla tak mě ani nikdo nelámal do komunistické strany. Trošku mě mrzí, že jsem nebyla víc aktivní, ale alespoň pasivně jsem to dávala najevo a otevřeně jsem o tom mluvila. My jsme třeba měli nějakého tajnéhoho estebaka na těch veletrzích a když jsem dělala garanta, tak jsem vždycky musela vědět, kdo to je. No a jeden, že bude s vedením a druhého, že musím ubytovat s montérama. Když jsme společně chodili na večeři tak jsme s mojí kolegyní otevřeně nadávaly na režim. Jednou nám řekl.: ,, Vy mluvíte jako moje manželka a jako moje dcera. “ A já jsem mu řekla.: ,, Ty na tebe musejí být pěkně naštvaný, když nemůžou vyjet ani do ciziny! “ No a pak jsem ho potkala jednou na ulici v Německu a on mi řekl. : ,, Já už u nich nejsem! “
Takže my jsme s režimem absolutně nesouhlasili. Otec byl ve svazu protifašistických bojovníků a maminka, abychom se dostali vůbec někam na studia, tak byla v uničním výboru a v nějaké komisi pro ochranu veřejného pořádku, nebo něco takového. Prostě to na sebe vzala, protože na mě třídní učitel křiče. : ,, Ty chceš jít na výtvarnou školu? Ty se tak jdi přihlásit do učení do fabriky! ” Moje sestra, které byla nejlepší z celý školy, tak se aspoň dostala na gymnázium, ale chtěla vystudovat myslím geodezii, nebo geologii, nevím. Byla nejlepší taky z celého gymnázia, tak se jí podařilo potom dál studovat. Já už jsem studovat nemohla protože, byla ještě mladší sestra a vždycky, když byly 2 z domova a celý plat maminčin šel na nás. Maminka dělala ještě vedle účetnictví, aby se to dalo finančně utáhnout.

Nelituji toho, protože když jsem šla do důchodu tak jsem si řekla: ,, Budu dělat to co jsem normálně dělala ráda a to co jsem chtěla dělat a nedělala! “ Takže už mnoho let chodím na Univerzitu třetího věku, chodím na různé přednášky a mám hudbu a přátelé. Prostě si teď žiju báječně. Jak všichni říkají, že stáří je blbý, tak já si to nemůžu vynachválit. Samozřejmě mě zdraví slouží. Kdybych byla nemocná tak to taky vnímám jinak.

Jo a z dětství mám taky zážitky. Když se k nám přestěhovala ovdovělá babička, nebylo jí ještě 60 let. A při mytí nádobí mi vždycky vyprávěla obsah oper. Něco jsme měli na deskách tak jsme si to pouštěli a pak hostovala Prodaná Nevěsta. Myslím, že to bylo ve Zlíně, a tak jsme se vypravili na veliký výlet. Já jsem slyšela Marušku jako mladé, krásné děvče, krásně zpívala. Pak tam přišla taková matrona. Dřív jako bývala Cecílie Strádalová. To byly takový jako udělaný ženský a říkaly si, že ony musí být silné. I Ema Destinová nakonec. Teď se tam objevila taková Maruška, který bylo vidět až do žaludku a já jsem z toho byla úplně vyděšená. Ztratila jsem trochu iluze. Divadlo z Nového Jičína tam hostovalo, takže první činohra, kterou jsem viděla, krom pohádek Princezna Pampeliška, tak to byla Manon Lescaut. A to mě v pubertě úžasně zaujalo, takže jsem ji uměla téměř nazpaměť a ty nejznámější věci si pamatuju dodnes. To byl taky silný zážitek. No a v  Brně, to byla tehdá Janáčkova Opera, teď Státní Opera. Tam byl tenkrát dirigentem kamarád mého otce. Můj otec taky hrál na housle, ale dědeček mu nedovolil studovat muziku. Maminka hrála na klavír, takže hudební základ jsem dostala doma. Bylo úžasný, že jsem tam mohla kdykoliv chodit zadara, takže jsem v neděli šla na odpolední představení, na večerní představení. Pak jsem měla kamaráda, který studoval skladbu a dirigování na Janáčkově Opeře. Ten si zase přivydělával v operetě. Takže já jsem opravdu žila hudbou a zůstalo mě to dodnes.

Otec byl v koncentračním táboře… Z otcovy strany jsou židovští předci, ale to se nějak uplatilo, proto ten dům byl zadlužený, když se maminka vdávala. A vlastně tam nebyl jako žid, ale protože byli v odboji I s mým strýcem a dědečkem, babičkou. Teta Vlasta, to byla sestra mého otce, byla vdaná a bydlela o kus dál, kde si postavili vilu se svým mužem. Ten muž je udal několikrát. Otec dělal v pojišťovně, jednou odcházel na oběd dolů po schodech a proti němu šli dva gestapáci a prali se: ,, Kde pracuje Janiš?! “ On řekl že v druhým patře. Teď nevěděl co má dělat. Hlídkoval tam český policista, ale ti taky byli konfidenti žejo. A tak nevěděl zrovna co. A tak se zeptal.: ,, Nevíte co chtějí po Janišovi? “ A říká.: ,, A vy jste kdo?” On řiká: ,, No já jsem Janiš.” Říkal, že je to anonym, všechno zapřít! Takže to se z toho dostal. Jednou to bylo spisovně napsaný a jednou valašsky. Teta Vlasta, mu to řekla, že otec poznal jeho písmo, což ji stálo život, protože on jí zabil sekerou, když se blížili Rusové. Nejdřív ji vzal tupým po hlavě a pak jí rozsekl hlavu. Pak šel dolů po zahradě za mým otcem, že je jí špatně, aby tam šel, protože chtěl zavraždit I jeho. Otec něvěděl proč a řekl: ,, Ona je mrtvá! “ A nikam nešel, I když on říkal, že je nemocná. Když tam přišel ráno, tak to, našel…

Dědeček ten byl rok v Polsku, já vždy zapomenu to město. Prostě v normálním vězení, né v koncentračním táboře. Rok byl na samotce a vyslýchalo ho gestapo. Jednoho z té skupiny mučili a ten to nakonec prozradil. Mučili ho a vyslýchali a on nic neřekl. Pak přišel nový vězeň a na tom vězeňským dvoře, kde se nesmělo mluvit vykřikl.: ,, Sváťa je pryč! “ Hned ho okřikli. A on hned při dalším výslechu řekl, že to je zřejmě záměna jmen. Že to asi byl jeho syn, protože ten vždycky mluvil o tom, že ho nechal vystudovat a tak, že chtěl pořád do Ameriky. Máme ty protokoly. Utekl do Anglie, ale velice složitě přes Afriku.
Pak byl u emigrační vlády, protože už předtím pracoval na ministerstvu vnitra. No a ten to taky odnesl za komunistů. Vrátil se na ministerstvo a oni ho vyhodili a musel dělat asfaltéra. Jeho kamarád likvidoval v Berlíně gestapácké výslechy a tak mu to dal. On s tím šel na komunistické komise jak filtrovali ty lidi. A oni mu řekli, že mu chtěli jen doporučit, aby se sblížil s dělnickou třídou. No, ale už pak nikdy na to ministerstvo nešel. Mému otci to taky trochu pomohlo. No a pak čekali prakticky na odsun do, do Os_Osvětimi… Esesák vykřikoval, že tam je životnost 3 měsíce… No a pak zase zapracovala moje teta. Já, já to neříkám ráda, ale rozumím tomu. Bylo mi naznačeno otcem, že jim pomohl, že nebyli odsunutí nějaký gestapák, kterého on taky znal. Já si myslím, že snad I kromě peněz s ním měla teta poměr, aby tu rodinu zachránila. Já bych to udělala taky! Když jde o život mých blízkých tak si myslím, že člověk udělá opravdu cokoliv. Takže to vůbec neodsuzuju. Takže to přežili, ale dědeček zemřel krátce po tom, protože měl cirhózu jater, zřejmě žloutenku. Otec hold měl tuberkulózu. Já si dědečka a babičku nepamatuji. Mě byly 3 roky, když babička zemřela a dědeček ten zemřel myslím před ní. Takže já o nich nic nevím. Měla jsem tu češku babičku a dědečka a to byla taková vyšší střední vrstva a ti nesli velice nelibě, že se maminka provdala do takové dělnické rodiny. Ještě že tam zaplatila dluhy a tak. Ona tenkrát dostala věnem půl milionu, což bylo tenkrát strašně moc peněz. Otec byl katolík, kdežto maminka byla protestantka, která konvertovala. Takže oni ho neměli rádi. Tím pádem, že já jsem byla podobná, černovlasá, tak neměli rádi ani mě a dávali mi to docela pocítit.
Jak říkám mládí bylo pěkný, ale já jsem byla velice nemocná. Měla jsem leukémii, ani o tom nechci mluvit, protože mi to doktoři ani nevěří. Když jsem byla úplně malinká tak to byla nějaká chronická forma. A ten doktor říká mamince: ,, No a to dítě ještě žije? Když neumře teď tak umře v pubertě. “ Byly tam I řádový sestry a ty říkaly.:,, Tady pomůže už jenom Pán Bůh.” Maminka říkala:,, Pane Bože, jestli z ní má být slušný člověk, tak jí nech žít! “ Takže teď mám povinnost, aby ze mě byl dobrý a slušný člověk. Abych si to zasloužila, že žiju.
Tak já jsem jezdila na pravidelné ozařování. Vždycky, když už jsem byla pobledlá, unavená, tak mě maminka vzala za ruku a dostala jsem transfuzi. Jezdila jsem pravidelně na kontroly na Žlutý kopec do Olomouce. Když přišla ta puberta a já jsem šla zase na tu kontrolu, tak mi říkají.:,, Ona je zdravá?! To není možný…! My si jí tady musíme na pár dní nechat. “ Od tý doby jsem žádnou vážnou nemoc neměla. Krom plotýnky…

Po tom co manžel a sestra zemřeli, tak jsem ještě nějakou dobu držela ten dům, který jsme koupili na Vyžlovce. Bylo to pro mě příliš velké, příliš drahé a pořád nějaké investice. Peněz ubývalo, protože manželovy peníze spolkl ten dům. Rozhodla jsem se, že to prodám a koupím si byt. V té době moje sestřenice postavila s manželem v Horoměřicích dům. Její manžel zemřel 3 týdny před mojí sestrou. To jsme ji ani neřekli. Jednu dceru má už 25 let, nebo já nevím jak dlouho v Americe. A ta druhá, která bydlela v bytě dole, tak říkala, že chce jít taky do zahraničí. V lednu se vdávala v Austrálii a vzala si Žida, který má rodinu v Izraeli, ale má občanství australské. Říkala mi, že má špatné svědomí kvůli matce, že jí nechává samotnou. Navrhla mi, že bych tam s ní mohla bydlet. Že jsem stejně starý a mohli bychom se vzájemně podporovat, pomáhat si. Řekla jsem:,, Dobrá idea.” Já mám ještě synovce Jakuba. K tomu mám takový vztah jakoby to byl můj syn, ale je to velice solidní a kvalitní člověk morálně I intelektuálně. Moc si spolu rozumíme. On říká, že si se mnou rozumí líp, než si rozuměl s matkou.
Jsem ráda, že jsem jim pomohla, protože učí. On germanistiku, bohemistiku a ona výtvarnice taky učí. Takže ty platy učitelů to je všeobecně známo. Takže jsem jim větší část peněz dala, ať si koupí byt. Já jsem se nastěhovala k té sestřenici a představovala jsem si to tak jak se budeme vzájemně podporovat, ale z nedostatku jiných talentů jsem predestinovaná k tomu asi, abych o někoho pečovala. Protože leda jsem se nastěhovala sestřenice dostala rakovinu prsu, neuropatii v nohách a šedý zákal… Naproti máme dvě lékařky a my jsem taková malá ulice. Často se scházíme na ulici. Zrovna včera dvě tam popíjeli vínko, tak jsem se přidala a pak další. Vždycky někdo přijde a pak někdo odejde. Vzájemně si pomáháme, proto to říkám. Ta neuroložka Denisa říká:,, Nezdá se ti něco s tou Věrou? Kolega dělá poruchy paměti. Já dělám něco jiného. Ona by tam měla jít.” Tak jsme to naaranžovali tak, že potřebuje nějaký dobrovolníky, že dělá nějakou studii, že tam půjdeme. Oni opravdu diagnostikovali, že má Alzheimera…

No tak je to zase na mě… Zatím je počínající, ale ona není schopna třeba vařit. Ty postupy dělat. Má záchvaty nálad, někdy dovede být zlá. Mě se to vždycky dotkne, ale pak si s odstupem vždycky říkám, že je nemocná. Nesmím to tak brát. A pak je najednou strašně milá. Ale už nemůže jezdit autem. Klára z Ameriky říkala:,, No tak prostě půjde do ústavu!” Ale já říkám:,, Dokud je svéprávná, tak o tom musí sama rozhodovat! “ Určitě dobrovolně tam nebude chtít jít. Ta cesta k tomu je dlouhá, to jako postupem, ona se začne ztrácet, ztratí orientaci, protože její otec. To je ten strýc, co byl v tý Anglii měl taky Alzheimera. Takže vím jak te průběh je. Jedné paní v Německu jsem občas pohlídala manžela s Alzheimere, když potřebovala něco vyřešit. Tak jsem říkala, že  peníze tam jsou. Věra v té Americe taky vydělává dobře, tak si budete muset najít nějakou pečovatelku. Protože já už taky nevím kolik mi zbývá let a už na to nemám fyzicky, psychicky a poslední léta mého života chci žít. Stačí že jsem se starala o dva lidi si myslím. Teď dokud to jde, ale už mě to omezuje částečně, ale né zas tolik. Tak jako dělám to, ale jak to bude do budoucna nevím a moc o tom nepřemýšlím. Je tam malý byt po sestře, takže tam se můžu přestěhovat, ale jinak jako nevím.

Ale jinak mě strašně baví, že mám čas a že tady v Praze je takových věcí že si musím vybírat. Žejo já sem v Pražském literárním domě, to jsou němečtí autoři, kteří žili v Praze a současným dávají stipendia a oni tam pak předčítají ty svoje práce. Pak jsem ve spolku Praha – Cáchy, tam vybíráme kdo má nějaké jubileum přes staletí. Hudbu, aby se k tomu časově hodila. To je taky prima. Pak máme takovou partu já nevím 16,18,20 tak uděláme program kam půjdeme na výlet, nebo na nějakou vernisáž. Prostě kdo co má tak napíše a sejdeme se. Nebo u někoho na zahradě na grilování. To je taky prima parta lidí. No a chodím na Univerzitu třetího věku. Dělala jsem 3 roky medicínu, pak jsem dělala Shakespeara u pana Hilskýho 2 roky to  bylo úžasný. Pak jsem dělala hudbu 19 stl. – začátek 20.stl. Pak jsem dělala hudbu na šlechtických a církevních dvorech. Teď dělám od dramata k divadlu. Takže pořád si člověk vybere kam by mohl chodit. Tady chodím malovat, do divadla, když jsou přednášky v městské knihovně, tak chodím Do kina, na koncerty. Tak opravdu si myslím, že se mám dobře…

Dagmar *1946