Jmenuji se Marie. Narodila jsem se v Měříně na českomoravské Vysočině, poblíž Velkého Meziříčí. Moji prarodiče z matčiny strany, dědeček byl mlynář, vlastnil velký mlýn, měli celkem 12 dětí. To dětství bylo takové jiné než dneska, protože každý musel už od mala přiložit svoji ručičku k dílu. Dědeček z tatínkovy strany, nevím přesně, co dělal. Vím, že měl nějaké malé hospodářství a byl zřejmě zemědělec. Tatínek byl z devíti dětí.

Narodila jsem se v tom Měříně, ale tam jsme dlouho nepobyli. Rodiče se odstěhovali do Zlína a tatínek si tam otevřel obchůdek s potravinami. Bylo to dost těžké a protloukali se s odřenýma ušima, ale nějak to prostě přežili. Měla jsem staršího bratra o čtyři roky. Vystudoval vysokou školu a v jednu dobu studoval taky v Sovětském svazu. Já jsem měla dětství, myslím, docela pěkné. Rodiče se nám dost věnovali a záleželo jim, aby v rodině byly pěkné vztahy. Nepamatuji si třeba, že by se rodiče nějak hádali. Až pak v dospívání (možná, že to bylo i délkou toho manželství, že pak už docházelo k hádkám). Jinak jsem vychodila Masarykovu školu ve Zlíně, pak měšťanku. Právě tam jsem začala obracet pozornost ke sportu a začala jsem dělat lehkou atletiku. Závodila jsem za Svit, to byla obuvnická firma, která byla následně po Baťových závodech. Pak to znárodnili a byl to obor kůže. V ulici, kde jsem žila, nás bylo asi pět dětí. Kamarádili jsme se a pořádali jsme různé výpravy do lesa a do cizích zahrad. Nedaleko jsme měli přehradu, takže jsme se chodili i koupat. Myslím si, že to dětství bylo pro dítě mého věku příjemné.

Náboženství mělo v naší rodině celkem velké zastoupení, protože jsme bydleli na Moravě a tam náboženství mělo větší význam než v Čechách. Pravidelně jsme chodili do kostela, účastnili se významných církevních událostí. Když se snídalo a obědvalo, maminka pronesla malou modlitbičku a večer jsme se vkleče modlili. Měli jsme křížek nad vchodem do kuchyně, kde jsme si klekli a modlili se. Základní modlitby – Otčenáš a Zdrávas Maria.

Chodíte dodnes do kostela?

Od tohoto typu církve a církevního vyznání jsem pak odešla. Nevidím v tom ten původní záměr, takže mi to nevyhovuje. Myslím, že něco je mimo nás, čemu nemůžeme rozumět, nebo to nemůžeme prostě racionálním rozumem pochopit. Věřím, že existuje něco nad námi, nějaké duševno.

Byla jsem dosti úspěšná atletka a ten život se tím utvářel. Měli jsme tréninky dvakrát/třikrát v týdnu a v sobotu a v neděli se jezdilo na závody. Maminka mě pak dala na tzv. rodinnou školu pro ženská povolání.

V té době bylo běžné se připravovat na to, že budeme mít rodinu a že se musíme naučit šít, vyšívat, starat se o domácnost. A mimo to jsem se věnovala tomu sportu. Mimochodem jsem byla jako dorostenka přebornicí v republice ve své hlavní disciplíně – vrh koulí. Taky jsme byli panu Zátopkovi a paní Zátopkové na svatbě (náš oddíl ze Zlína). Mám fotografii, kdy tam stojíme v řadě s panem Zátopkem.

Původně jsme bydleli na studentské koleji na Letné. Pak jsem se zajímala, co budu dál dělat, tak jsem dálkově začala studovat Pedagogickou fakultu – speciální pedagogiku. Nastoupila jsem do zaměstnání v mateřské škole. Pak se nám narodil náš syn Petr. Přestěhovali jsme se do Bohnic. Bydleli jsme v areálu léčebny v jedné vile, kde předtím bydleli vojenští důstojníci od generála Čepičky. Já jsem byla nějakou dobu doma s chlapečkem. Pak jsem nastoupila znovu do školky se speciálním zaměřením – nemocniční mateřská škola na Bulovce. Tam jsem dělala několik let a pak jsem dospěla do důchodového věku 53 let, (takže jsem v důchodu už šílenou dobu).

S manželem jsme se rozvedli po 17 letech manželství, synovi bylo 12 let, Zuzance o pět víc, Hanička byla dospělá. Děti zůstaly bydlet se mnou v bytě. Práci jsem našla v Národním muzeu, v Lapidáriu, které je na Výstavišti. Tam jsem se seznámila s jedním pánem, za kterého jsem se později vdala. Děti postupně dospěly, osamostatnily se. Já jsem vyměnila byt za menší. Začali jsme s manželem hledat domeček a odstěhovali jsme se do Krušovic. Mezitím jsem chodila na kurzy keramiky a založila jsem si (skoro v 70 letech) keramickou dílnu. To trvalo asi deset let, co jsme tam byli. Pak se udály takové prapodivné věci a já odešla z Krušovic beze všeho do Prahy. Moje dcera Hanička mi zajistila v Praze byt, abych měla nějaké zázemí. Hanička mi předtím, než jsem odešla z Krušovic, bohužel zemřela na rakovinu.

A protože jsem odešla z Krušovic, dílnu a všechno jsem tam nechala, absolutně jsem změnila životní styl. Musela jsem. Vrátila jsem se čirou náhodou i do Lapidária, náhodou tam bylo volné místo. Stále jsem hledala, čím bych se zaměstnávala, čím bych zase ten život naplnila. Takže je to takový… no není to jednoduchý.

Jak hodnotíte současnost, jste spokojená?

Já myslím, že je to dobrý. Našla jsem si činnosti, které mi naplňují život. Teď mám pravnoučátka od syna, protože ta druhá dcera je v invalidním důchodu. Má (zřejmě po prababičce z manželovy strany) maniodepresivní psychózu. Projevilo se to kolem sedmnáctého roku. Nějak se s tím ale naučila za ty roky fungovat, takže se teď věnuje postiženým lidem, vozíčkářům. Nějak ji to naplňuje. Pomáhá jí taky to, že je věřící. Je to teda nějaká odnož evangelické církve, která je pro mě přijatelnější než ta křesťanská. Dost často bývá u mě, přes týden jednou a neděle trávíme spolu. Nemá děti, protože to by byl problém. Mám ale od syna dvě vnučky. Těm je už přes 30 let. Ta jedna má dvě děti – Emilka 5 let a Maxík 2,5. Takže mám čím se zabývat a čemu se věnovat. Já děkuji té síle nad námi, že jsem dopadla, jak jsem dopadla. Že zdraví slouží a že mi to celkem myslí. Nemám si na co stěžovat.

Ale je fakt, že ta určitá blízkost nějakého člověka stejně vždycky schází. Myslím si, že pokud to jenom trochu jde, že by se lidi neměli bez rozmyslu opouštět. Je to vzácný, když lidé vydrží a setrvají, ale stojí to pak za to.

Marie (86)