To je šťastné dětství. Já si nepamatuju nic zásadního, co by se dělo jinak, já jsem byla lítací už od malička, tak mám pocit, že jsem polovinu dětství strávila na houpačce v lese a tak všelijak. Já nemám prarodiče, dědeček umřel za války a druhý hodně brzo. Pro mě prarodiče byla babička, a babička byla veliká široká teplá objímající osoba, jako náruč, protože já jsem byla prtě samozřejmě, takže babička byla taková zeměkoule pohody a bezpečí.

Dospívání bylo jako bloudění mezi vším možným. Hledáním cesty.

Povolání – já se živím tím, že si s lidmi hraju. Já je učím v podstatě žít, na podkladě různých technik, takže jím tvrdím, že se učí dělat loutky nebo vázat knihy apod. Takže jsem v podstatě takový moderní influencer. Jinak jsem ale vystudovaný psycholog.

Současnost – No konečně si můžu dělat co chci! To je neuvěřitelně úžasný! Moc mě to baví, pracuji poctivě od května do září.

Jinak jsem někde v horoucích peklech (smích), jinak jsem teda taky v horoucích peklech. No ale je to nejlepší období vůbec, co jsem kdy zažila. Opravdu Fakt! Starám se sama o sebe, a když nechci, tak nedělám nic. Je daleko snazší omezit spotřebu, než zvýšit pracovitost. To teda nikdy nehrozilo, já jsem odjakživa… jak se to říká… autobox.

Okamžik – Toto je jeden z okamžiků, kdy mně to došlo právě všechno úplně jasně. Protože jsem právě došla po několikátý na Finistère, po pochodu asi 5 tisíc km nebo tak, a na tý Finistère, mi docvaklo, že konec světa – Finistère – že jsem vlastně na konci, a že když se otočím, tak jsem vlastně na začátku. Že můžu jít, a můžu si jít kam chci. Tak to je Španělsko, nebo jakýkoliv jiný konec světa.

Další obrázek je optimismus. Který je ze všeho nejdůležitější předmět v životě, zobrazený jako slunce. Stručné a výstižné.