Jmenuji se Dagmar a narodila jsem se na Moravě ve Vsetíně. Do 15ti let jsem vyrůstala ve Valašském Meziříčí. Pak jsem odešla na studia do Brna.

Něco k mému dětství… Můj otec a prarodiče byli v koncentračním táboře. Otec tam byl ve společnosti kněze. I když byl před tím veliký playboy a miláček všech žen, tak se z něho stal bigotní katolík, dost nás s tím usurpoval a přeháněl to. Mně trvalo dlouho než jsem se z toho osvobodila. Otec měl přirozenou autoritu, ale nikdy na nás nekřičel, nikdy nás samozřejmě nebil. Stačilo, když otec něco řekl a my jsme poslouchali. Jak toho dosáhl, tak to nevím. Vždycky když jsme přišli ze školy, tak jsme se ptali už v chodbě: ,,Jakou má tatínek náladu!? “ My jsme tomu říkali, že měl většinou špatnou náladu.

Když jsem byla dospělá, tak jsem zjistila, že trpěl depresemi. Našla jsem i fotografii v pyžamech tří pánů – říkali mi, že tatínek dostal tuberkulózu, a že byl na léčení, ale pak jsem našla pohlednici a zjistila jsem, že byl na psychiatrii v Brně. Bohužel, jako děti jsme to nevěděly, tenkrát se to tabuizovalo, všechny psychické záležitosti a deprese. Teď tomu rozumím lépe.

I když jsem odešla na studia, tak nás dost otec držel zkrátka a říkal : ,,Dokud ti nebude 18let, tak budeš dělat, to co chci já.“ Pak mi bylo 18: ,,Dokud studuješ a živím tě, budeš dělat, to co chci já.” Pak jsem byla doma, pracovala jsem v uměleckých řemeslech ve Valašském Meziříčí. Byla tam, nebo dokonce je dodnes, gobelínová manufaktura, kde se tkají a váží koberce a tapiserie. Takže to znamenalo: ,,Dokud jsi doma, tak budeš dělat to co chci já.” No a mezitím mi bylo už 23 let a už se mi nechtělo dělat to, co chce tatínek, ale nedovedla jsem se vymanit z té autority a chtěla jsem se dostat do Prahy.

Takže to bylo takové účelové manželství, když jsem se vdala, abych šla do Prahy. Ale když jsem byla v Praze, tak jsem věděla, že to není ten správný vztah, že to není ten správný typ. Já jsem taková, že jdu na jistoty, a on byl dobrodruh. Udělala nějaký projekt, dostal peníze, a nechal se ráno vozit taxíkem do Jalty na snídani. Když nic neměl, tak jsem ho živila já. Řekla jsem si: ,,Tak jako to ne! “Jednou při praní prádla jsem udělala rozhodnutí, že to vlastně nemám zapotřebí, a jak to prádlo bylo suchý / mokrý, dala jsem ho do kufru… On zase nebyl přes noc doma, a tak jsem mu ten kufr postavila prostě před dveře. Pak na Kampě plakal, klečel, ať se k němu vrátím a křičel, že se jinak zastřelí. Tak jsem řekla: ,,A tak střílej!“ Otočila jsem se a šla. No jasně – nezastřelil se. Mezitím ještě nevěděl, že má milenku v jiném stavu. Takže to manželství trvalo asi 16 měsíců. Podařené.

Pak jsem si žila báječným životem, byla jsem v Praze. Sice jsem se stěhovala z ateliéru do ateliéru, protože jsem neměla kde bydlet. Byl to veliký stres, ale práci jsem měla zajímavou – v těch Uměleckých řemeslech. To byla manufaktura, kde se dělaly dekorační textilie, ubrusy atd. Pak jsem dělala v zahraničním obchodě v propagaci. Jezdila jsem na veletrhy a tak. Pak tam ale měl přijít takový psychopatický generální ředitel, a tak jsem odešla do Národního divadla, kde jsem byla hůř placená, ale zas tam byla prima parta.

Na nějakém tom veletrhu jsem se náhodou seznámila s mým mužem, který se mě vždy ptal, na kterém veletrhu budu a jestli bych si ho nevzala. Já jsem říkala, že ne. Protože mám báječný život a vdávat se nechci. No a tak to trvalo 7 let… Pak jsem dostala krizi, byla jsem pitomá. Ve 40-ti jsem měla pocit ujíždějícího vlaku. Tak jsem mu zavolala. ,,Chceš si mě ještě vzít?“ On řekl samozřejmě, že mi to říká už tolik let. Tak jsem řekla, že si ho vemu. A bylo to dobré rozhodnutí, protože to byl člověk na úrovni, inteligentní, líbil se mi. Když jsme se seznámili před těmi 7-mi lety, tak jsem se do něj zamilovala, ale nechtěla jsem si ho brát. Po těch 7mi letech to bylo spíše přátelství. Musím říci, že když jsem si ho vzala, tak jsem se do něj znova zamilovala.

No a tak jsem s ním cestovala. On byl u americké firmy, a bylo to prima. Měli jsme ateliér, který pracoval pro výstavy a veletrhy. Tam to bylo takový ležér, protože v létě bylo málo práce, v zimě žádná. Na podzim jsou veletrhy a to jsme dělali ve dne v noci, doslova celé noci. A ve 4 ráno jsem pak jeli třeba z Hannoveru do Frankfurtu. Já mám ráda stres, mě to motivuje, když jsem v časové tísni. No a protože můj muž měl tady hodně obchodních partnerů a líbila se mu tady ta česká mentalita, tak říká: ,,Koupíme si tady v Česku dům a na důchod půjdeme sem.“ Což jsme teda udělali a on se tam velice realizoval. Byl jak takový řemeslník, jeho bavilo pracovat se dřevem a elektriku udělal sám a tak. Já jsem ještě pracovala. No a pak do toho přišlo, že dostal leukémii. To bylo velmi těžké období. Manžel pak zemřel a já jsem zůstala na tom domě sama.

Pak přišla nemoc sestry, která dostala rakovinu plic, a tak jsem zase pečovala o mojí sestru. To bylo pro mě opravdu velice těžké období. Pak jsem se seznámila s přítelem v Německu. Jemu vadilo, že jsem v Praze, a že jsem čím dál míň v Německu. Tak jsme se rozešli, ale teď jsou z nás dobří kamarádi a podnikáme spolu různý věci. Pojedeme teď na týden do Berlína, ale už je to jen kamarádství, což mi velice vyhovuje.

Co se týká politické situace… Jednak mého otce vyhodili ze státní služby, protože otec i dědeček byli aktivní v sociálně demokratické straně a ona pak po roce 84 fúzovala s komunistickou stranou… Aniž by se ptali, tak lidem poslali komunistické průkazky, což můj otec zásadně neakceptoval. Takže na žádné schůze nechodil a nic neplatil. No a ještě navíc měl pod deskou na stole fotografii Pany Marie (protože na nějaký Mariánský svátek se dostal z toho koncentráku), a to jim taky vadilo. To byly těžký časy, protože maminka byla se třemi dětmi doma. Takže to jsem prožili. Já jsem se tak zarputila, že jsem nebyla ani v Pionýru, a pak bylo ČSM a pak SSM. Tím, že jsem tam nebyla, tak mě ani nikdo nelámal do Komunistické strany. Trošku mě mrzí, že jsem nebyla víc aktivní, ale alespoň pasivně jsem to dávala najevo a otevřeně jsem o tom mluvila.

My jsme třeba měli nějakého tajného estébáka na těch veletrzích, a když jsem dělala garanta, tak jsem vždycky musela vědět, kdo to je. No a jeden, že bude s vedením a druhého, že musím ubytovat s montérama. Když jsme společně chodili na večeři, tak jsme s mojí kolegyní otevřeně nadávaly na režim. Jednou nám řekl: ,,Vy mluvíte jako moje manželka a jako moje dcera.“ A já jsem mu řekla: ,,Ty na tebe musejí být pěkně naštvaný, když nemůžou vyjet ani do ciziny!“ No a pak jsem ho potkala jednou na ulici v Německu a on mi řekl, že už u nich není.

Takže my jsme s režimem absolutně nesouhlasili. Otec byl ve svazu protifašistických bojovníků a maminka, abychom se dostali vůbec někam na studia, tak byla v uličním výboru a v nějaké komisi pro ochranu veřejného pořádku, nebo něco takového. Prostě to na sebe vzala! Protože na mě třídní učitel křičel: ,,Ty chceš jít na výtvarnou školu? Ty se tak jdi přihlásit do učení do fabriky!” Moje sestra, které byla nejlepší z celý školy, tak se aspoň dostala na gymnázium. Byla nejlepší taky z celého gymnázia, tak se jí podařilo potom dál studovat. Já už jsem studovat nemohla protože, byla ještě mladší sestra a vždycky, když byly 2 z domova, tak celý maminčin plat šel na nás. Maminka dělala ještě vedle účetnictví, aby se to dalo finančně utáhnout.

Nelituji toho, protože když jsem šla do důchodu tak jsem si řekla: ,,Budu dělat to, co jsem normálně dělala ráda a to, co jsem chtěla dělat a nedělala!“ Takže už mnoho let chodím na Univerzitu třetího věku, chodím na různé přednášky, na hudbu a za přáteli. Prostě si teď žiju báječně. Jak všichni říkají, že stáří je blbý, tak já si to nemůžu vynachválit. Samozřejmě mně zdraví slouží. Kdybych byla nemocná, tak to taky vnímám jinak.

Jo a z dětství mám taky zážitky. Když se k nám přestěhovala ovdovělá babička (nebylo jí ještě 60 let), při mytí nádobí mi vždycky vyprávěla obsah oper. Něco jsme měli na deskách, tak jsme si to pouštěli, a pak hostovala Prodaná Nevěsta (myslím, že to bylo ve Zlíně), a tak jsme se vypravili na veliký výlet. Já jsem si představovala Marušku jako mladé krásné děvče, protože tak krásně zpívala. Pak tam přišla ale taková matrona (jako bývala Cecílie Strádalová). To byly takový udělaný ženský a říkaly, že ony musí být silné. I Emma Destinová nakonec. Teď se tam objevila taková Maruška, který bylo vidět až do žaludku, a já jsem z toho byla úplně vyděšená. Ztratila jsem trochu iluze. Pak hostovalo divadlo z Nového Jičína, takže první činohra, kterou jsem viděla (krom pohádek Princezna Pampeliška), byla Manon Lescaut. A to mě v pubertě úžasně zaujalo, takže jsem ji uměla téměř nazpaměť, a ty nejznámější věci si pamatuji dodnes. To byl taky silný zážitek. No a v Brně, to byla tehdy Janáčkova Opera, teď Státní Opera. Tam byl tenkrát dirigentem kamarád mého otce.

(Můj otec taky hrál na housle, ale dědeček mu nedovolil studovat muziku. Maminka hrála na klavír, takže hudební základ jsem dostala doma). Bylo úžasný, že jsem tam mohla kdykoliv chodit zadara, takže jsem v neděli šla na odpolední představení i na večerní představení. Pak jsem měla kamaráda, který studoval skladbu a dirigování na Janáčkově Opeře. Ten si zase přivydělával v operetě. Takže já jsem opravdu žila hudbou a zůstalo mně to dodnes.

Otec byl v koncentračním táboře… Z otcovy strany jsou židovští předci, ale to se nějak uplatilo, proto ten dům byl zadlužený, když se maminka vdávala. A vlastně tam nebyl jako žid, ale protože byli v odboji. I s mým strýcem, dědečkem i babičkou. Teta Vlasta, to byla sestra mého otce, byla vdaná a bydlela o kus dál, kde si postavili vilu se svým mužem. A ten muž je udal! Několikrát!

Otec dělal v pojišťovně, jednou odcházel na oběd dolů po schodech, a proti němu šli dva gestapáci a ptali se: ,,Kde pracuje Janiš?!“ On řekl, že ve druhém patře. Teď ale nevěděl, co má dělat. A venku hlídkoval český policista (ale ti taky byli konfidenti že jo), a tak nevěděl, zrovna co. A tak se zeptal: ,,Nevíte co chtějí po Janišovi?“ Odpovídá: ,,A vy jste kdo?” Tak táta říká: ,, No já jsem Janiš.” A policista tajně: „Je to anonym, všechno zapři!“ Takže to se z toho otec dostal.

Ale otec poznal, že ho udal švagr. Protože se mu dostal do ruky ten udavačský dopis a on poznal písmo. Jenže teta Vlasta, to svému manželovi řekla, že to otec ví, což ji stálo život (a málem i otce), protože on jí zabil sekerou. Nejdřív ji vzal tupým po hlavě a pak jí rozsekl hlavu. Pak šel dolů po zahradě za mým otcem. Chtěl ho nalákat do domu, na to že je Vlastně špatně, ať mu jde pomoct, protože chtěl zavraždit i jeho. Otec nevěděl proč (asi instinkt) a řekl: ,,Ona je mrtvá!“ A nikam nešel. Pak tam přišel, a našel to…

Dědeček ten byl rok v Polsku, já vždy zapomenu to město. Prostě v normálním vězení, ne v koncentračním táboře. Rok byl na samotce a vyslýchalo ho gestapo. Jednoho z té skupiny mučili a ten to nakonec prozradil. Dědečka mučili a vyslýchali, ale on nic neřekl.

Strýc nějak utekl do Anglie, ale velice složitě přes Afriku. Byl u emigrační vlády, protože už předtím pracoval na ministerstvu vnitra. No a ten to taky odnesl za komunistů. Vrátil se na ministerstvo a oni ho vyhodili a musel dělat asfaltéra a pak už pak nikdy na to ministerstvo nešel.

Můj otec v tom koncentráku čekal prakticky na odsun do Osvětimi… Esesák vykřikoval, že tam je životnost 3 měsíce… No a pak ale zapracovala moje teta. Já to neříkám ráda, ale rozumím tomu. Bylo mi naznačeno otcem, že jim pomohl, že nebyli odsunutí nějaký gestapák, kterého on taky znal. Já si myslím, že snad i kromě peněz s ním měla teta poměr, aby tu rodinu zachránila. Já bych to udělala taky! Když jde o život mých blízkých, tak si myslím, že člověk udělá opravdu cokoliv. Takže to vůbec neodsuzuji. Takže to přežili, ale dědeček zemřel krátce po tom, protože měl cirhózu jater, zřejmě žloutenku. Otec měl tuberkulózu. Já si dědečka a babičku moc nepamatuji. Mě byly 3 roky, když babička zemřela a dědeček ten zemřel myslím chvilku před ní. Takže já o nich nic moc nevím.

Měla jsem druhou babičku a dědečka, a to byla taková vyšší střední vrstva, a ti nesli velice blbě, že se maminka provdala do takové dělnické rodiny. Otec byl katolík, kdežto maminka byla protestantka, která konvertovala. Takže oni ho neměli rádi a tak neměli rádi ani mě a dávali mi to docela pocítit.

Jak říkám mládí bylo pěkný, ale já jsem byla velice nemocná. Měla jsem leukémii, ani o tom nechci mluvit, protože mi to doktoři ani nevěří. Když jsem byla úplně malinká, tak to byla nějaká chronická forma. A ten doktor říkal mamince: ,,No a to dítě ještě žije? Když neumře teď, tak umře v pubertě.“ Byly tam i řádové sestry a ty říkaly: ,,Tady pomůže už jenom Pán Bůh.” A maminka říkávala: ,,Pane Bože, jestli z ní má být slušný člověk, tak jí nech žít!“ Takže teď mám povinnost, aby ze mě byl dobrý a slušný člověk. Abych si to zasloužila, že žiju!

Tak já jsem jezdila na pravidelné ozařování. Vždycky, když už jsem byla pobledlá, unavená, tak mě maminka vzala za ruku a dostala jsem transfuzi. Jezdila jsem pravidelně na kontroly na Žlutý kopec do Olomouce. Když přišla puberta a já jsem šla zase na kontrolu, tak najednou říkají: ,,Ona je zdravá?! To není možný…! My si jí tady musíme na pár dní nechat.“ Od té doby jsem žádnou vážnou nemoc neměla. Krom plotýnky…

Po tom, co manžel a sestra zemřeli, tak jsem ještě nějakou dobu držela ten dům, který jsme koupili. Bylo to pro mě příliš velké, příliš drahé a pořád nějaké investice. Peněz ubývalo, protože manželovy peníze spolkl ten dům. Rozhodla jsem se, že to prodám a koupím si byt.

V té době moje sestřenice postavila s manželem v Horoměřicích dům. Její manžel zemřel 3 týdny před mojí sestrou. Jednu dceru má už asi 25 let v Americe. A ta druhá, která bydlela v bytě dole, tak říkala, že chce jít taky do zahraničí. V lednu se vdávala v Austrálii a vzala si Žida, který má rodinu v Izraeli, ale má občanství australské. Říkala mi, že má špatné svědomí kvůli matce, že jí nechává samotnou. Navrhla mi, že bych tam s ní mohla bydlet. Že jsem stejně starý a mohly bychom se vzájemně podporovat, pomáhat si. Řekla jsem: ,,Dobrá idea.”

Já mám ještě synovce Jakuba. K tomu mám takový vztah jakoby to byl můj syn a je to velice solidní a kvalitní člověk morálně i intelektuálně. Moc si spolu rozumíme. On říká, že si se mnou rozumí líp, než si rozuměl s matkou. Jsem ráda, že jsem jim pomohla. On učí – germanistiku, bohemistiku a ona výtvarnice taky učí. Takže ty platy učitelů, to je všeobecně známo… Takže jsem jim větší část peněz dala, ať si koupí byt. Já jsem se nastěhovala k té sestřenici a představovala jsem si, jak se budeme vzájemně podporovat… Ale z nedostatku jiných talentů jsem predestinovaná asi k tomu, abych o někoho pečovala. Protože jen jsem se nastěhovala, sestřenice dostala rakovinu prsu, neuropatii v nohách a šedý zákal… Naproti máme dvě lékařky a my jsem taková malá ulice. Často se scházíme na ulici. Zrovna včera tam dvě popíjeli vínko, tak jsem se připojila a pak hned další. Vzájemně si pomáháme, proto to říkám. Ta neuroložka Denisa říká: ,,Nezdá se ti něco s tou Věrou? Kolega dělá poruchy paměti. Ona by tam měla jít.” A oni opravdu diagnostikovali, že má Alzheimera…

No tak je to zase na mě… Zatím je počínající, ale ona není schopna třeba už ani vařit. Ty postupy dělat. Má záchvaty nálad, někdy dovede být zlá. Mě se to vždycky dotkne, ale pak si s odstupem vždycky říkám, že je nemocná. Nesmím to tak brát. A pak je najednou strašně milá. Ale už nemůže jezdit autem. Klára z Ameriky říkala: ,,No tak prostě půjde do ústavu!” Ale já říkám: ,,Dokud je svéprávná, tak o tom musí sama rozhodovat!“ Určitě dobrovolně tam nebude chtít jít. Ta cesta k tomu je dlouhá, to jako postupem, ona se začne ztrácet, ztratí orientaci. Její otec měl taky Alzheimera, takže vím jaký je ten průběh. Věra v té Americe vydělává dobře, tak asi budeme pak muset najít nějakou pečovatelku. Protože já už taky nevím kolik mi zbývá let a už na to nemám fyzicky, psychicky a poslední léta mého života chci žít. Stačí že jsem se starala o dva lidi si myslím. Teď dokud to jde, tak to dělám, ale jak to bude do budoucna nevím, ale moc o tom nepřemýšlím. Máme ještě malý byt po sestře, takže tam se můžu přestěhovat, ale jinak jako nevím…

Ale jinak mě strašně baví, že mám teď čas a že tady v Praze je takových věcí, že si musím vybírat. Já jsem v Pražském literárním domě, tam jsou němečtí autoři, kteří žili v Praze a současným dávají stipendia. Ty tam pak předčítají ty svoje práce. Pak jsem ve spolku Praha – Cáchy, tam vybíráme, kdo má nějaké jubileum. Pak máme takovou partu já nevím 16,18,20 lidí, tak děláme program, kam půjdeme na výlet, nebo na nějakou vernisáž. Prostě kdo co má, tak napíše a sejdeme se. Nebo u někoho na zahradě na grilování. To je prima parta lidí. No a chodím na Univerzitu třetího věku. Dělala jsem 3 roky medicínu, pak jsem dělala Shakespeara u pana Hilskýho 2 roky – to  bylo úžasný. Pak jsem dělala hudbu 19. stol. – začátek 20. stol. Pak jsem dělala hudbu na šlechtických a církevních dvorech. Teď dělám od dramata k divadlu. Takže pořád si člověk vybere, kam by mohl chodit. Tady chodím malovat, do divadla, když jsou přednášky v městské knihovně, do kina, na koncerty. Opravdu si myslím, že se mám dobře…

(Dagmar 73)